Nevěřím.
Nevěřím a nemám důvěru. Nevěřím, protože to znám z pohádek.
Vezmeš si jabko. Jednou, dvakrát hryzneš a už se válíš na zemi s pěnou u huby. Pak čekáš, až přijde princ, co mu ta pěna nebude zas tolik vadit, aby tě políbil a žili jste spolu šťastně až do smrti. Ale klidně se s tebou vsadím, že už si od nikoho jabko nevezmeš, ani kdyby to byl ten nejzelenější goldstar na světě. Seš rozumnej.
Já takhle nefunguju. Když mi dáš jabko, i kdyby mě to mělo zabít, příště si pro něj přijdu celej nadrženej znova. Mám rád jabka. Když mám něco rád, klidně si i zariskuju.
Důvěra je super. Je to gesto. Lidi mají rádi, když jim věříš.
Protože nic člověka nepobaví tolik jako když ti cpe každej den jedno jabko. Jabka ti chutnaj. Zvykneš si. Možná máš každej den strach, že třeba dneska to jabko nedostaneš. Ale to ne, to by nebyla sranda. Dostaneš ho. Ale pak jednoho dne přijde otrávený jabko. V jednu chvíli přijímáš denní rituál a ve druhý se válíš na zemi v křečích. Ale to tě nezabije. Jenom už teď na jabka koukáš trochu jinak. Nenapadne tě bát se, že třeba dneska jabko nedostaneš. Říkáš si už jenom, kdy přijde zase nějaký otrávený. A ono už vůbec nemusí přijít. Ale o to vůbec nejde. Protože teďka už každý jabko chutná o něco hůř.
Nevěřím a nemám důveru.
Když si v pekárně koupíš rohlík a jsou v něm červi, vybereš si příště jinou pekárnu. Seš rozumnej.
Já takhle nefunguju. Musel bych takovejch otrávenejch jablek dostat pořádnou kopu, abych přestal věřit. Ale to je špatně. Protože s každým dalším takovým jabkem si začneš říkat, že je to třeba tvoje chyba. Že ty jabka neumíš jíst. A s každým dalším otráveným jabkem si řekneš, že ti vlastně už jabka nechutnaj. Je v nich moc strachu. Nedůvěry.
Začni žrát hrušky. Nový lidi s novým ovocem. Nový otrávený hrušky. Ananas? Banány?
Jestli to takhle půjde dál, nebudu mít, co žrát.
Nevěřím a nemám důvěru. Radši ne, děkuju. Nemám hlad.