Svět není nespravedlivej.
Nespravedlnost je logická, svět není logickej. Nedá se ale říct, že by si svět dělal, co chce. On jenom dělá to, co nechcete.
Logika je krásná. Když se stane jedno, následuje druhý. Potom to třetí a pak už je to skoro i jedno. Svět není logickej. Když se stane jedno, stane se i druhý a to dokonce současně a i přesto, že je druhý v rozporu s prvním. Třetí zatím číhá za rohem a čeká, až budete ležet na zemi, aby si přišel kopnout, protože třetí je malej přizdisráč, kterej naprosto nelogicky čeká na první příležitost, kdy nebude ta pravá chvíle, a pak udeří.
Štěstí je hrozně zajímavá věc. Myslím si, že když se úplně zjednoduší to, co lidi chtějí, vlastně z toho všeho vyjde, že všichni chceme bejt šťastný. Jenže každej k tomu, aby byl šťastnej, potřebuje něco jinýho. Tak třeba spisovatel chce vydat knížku. Pak bude opravdu šťastnej. Vydavatel na ní chce vydělat. Pak bude opravdu šťastnej. Čtenář si jí chce přečíst. Pak bude na chvíli šťastnej. Možná. Našli jsme kompromis v tom, že spisovatel ji napíše tak, aby se dobře prodávala a vydavatel ji prodá tak, aby si jí čtenář mohl koupit a bejt z ní celej šťastnej. Když ale jeden jedinej z nich vybočí z tohohle logickýho vzorce, je v tom chaos. Nikdo z těch třech není šťastnej, protože jeden z nich chtěl bejt šťastnej víc.
No a úplně stejný je to vlastně ve vztahu mezi lidma. Jak jednou něco funguje a všichni jsou šťastný, měl by se sepsat jasnej strategickej plán, kde bude přesně řečený, jak to funguje nejlíp a všichni by se jím měli řídit. Já vynáším odpadky, ty vytíráš koupelnu. Já budu nahoře, ty mě necháš dokoukat seriál. Já nečumím na jiný baby tak lačně jako když jsem na ně přes uhry sotva viděl, ty za to zahříváš jenom jednu postel, do který s trochou štěstí večer dorazím.
Neříkal bych tomu úplně kompromisy. Je to prostě systém, systém štěstí, systém, kterej funguje.
Má to logiku. Svět ale nemá logiku, takže je jasný, že tak fungovat nemůže. První totiž bude mnohem šťastnější, když dneska nevynese odpadky. A druhej teď teda neví, jestli má vytírat koupelnu, protože logicky by neměl. Ale svět není logickej. Druhej vytírá koupelnu a přitom si říká, že je to asi výjimečná situace a že ten koš ještě pár mikroteňáků od rohlíků zvládne. A když takhle vytírá pošestý a sotva dejchá ze smradu hromadících se odpadků, má dvě možnosti. Logickou – fláknout s mopem a jít si po svejch. Nebo nelogickou – ještě třikrát to vezme sem a tam a pak vynese ty odpadky. Svět není logickej. Druhej by totiž hrozně nerad skončil ve sračkách, tak v domnění, že uklízí, rozhodne se pro nelogickou variantu a všechno to odnese. Jenže ty sračky se nehromadí na zemi, místo toho si je pěkně narve do sebe.
Když je jeden plnej štěstí a druhej plnej sraček, nemá to systém. Nemá to logiku. A takhle přesně funguje svět. Není tady sedm miliard lidí z poloviny plných štěstím, protože některý přizdisráči nejsou ochotný do sebe narvat taky trochu sraček, aby se to rovnoměrně rozdělilo.